Jedno z velkých mínus letošního ročníku, bylo asi počasí, které opravdu nepřálo... Jezdíme na Floriu do Kroměříže nebo do Věžek a tak jsme si řekli, že uděláme změnu a zkusíme něco jiného.
Již při příjezdu do Olomouce, když jsem viděla kolony řidičů pokoušejících se zaparkovat, mě mírně přešla dobrá nálada, ale říkala jsem si, že to k tomu patří – prostě se s tím musí počítat. Když jsme dorazili ke vchodu do areálu, tak místo dvou pokladen jela jedna a ve frontě jsme ztvrdli dalších 20 minut, ale pořád jsem to brala s klidem, i když nejtepleji zrovna nebylo a jedno z našich dvou dětí se pokoušelo zdolat dvoumetrový plot a druhé čistilo chodník novými kalhoty, že ji bolely nožičky. Po vstupu jámy lvové se ozvalo.. Mamííí já musím čůrat, tak jsem vzala líbeznou holčičku za nejbližší keřík, aby ji neokukovala celá řada postávajících lidí, čekajících na vstup. Pak se otáčím a očima hledám synáčka, který měl čekat u pokladen a první co spatřím je jeho nahé pozadí vystrčené směrem k nám. A přední část tělíčka otočenou přímo k plotu k frontě čekatelů a křičící ... mami v pohodě už jsem taky vyčůraný... v duchu jsem se zasmála a pokračovali jsme ve výletu. Ani né po 10 metrech uvidím, že se ti dva řítí ke kolotočům, tak se jim snažíme s manželem vysvětlit, že opravdu v takové zimě na ně nepůjdou.... Každý táhneme jedno dítě za ruku, které klade odpor, snažíc se dostat nazpět k vytoužené zábavě. Aby se uklidnili, snažím se jim nacpat něco do pusy. Uvidím stánek s trdelníky, tak vezmu dva. A setkáváme se s dalším problémem – jsou horké a nejdou strčit do pusinky... čekáme dalších 5 minut než zchládnou. A každých 15 sekund posloucháme, kdy už to bude.... Odpovědí za chvilku nejsou uspokojeni.... Pak začnu konečně vnímat, že už jsme postoupili od jídla ke stánkům s rostlinkami a že je na čase dívat se po něčem jiném než po dětech, abychom si také kromě zážitků odvezli i něco na zahradu.... Jé mami podívej tam je vodník a čůrá... říkám krásné... mamí mě je zima, jedem už domů ne?.. zavedeme je do pavilonu, kde je květinová výzdoba, tak to je na chvilku zaujme, pak následuje procházka po sklenících s chloubou několikaletých rostlin, kaktusů... sem tam je v klíckách nějaký ptáček.. a pak se opět dostáváme k rostlinám.... Už se dívám, po pár krásných exemplářích, které mě zaujali a slyším mamííí neříkala jsi, že půjdeme na šantovku na ty hýbající se dinosaury... kdy už tam jako pujdeme mě to už nebaví... a mě taky nééé pojďme už... k našemu štěstí jsme došli k jezírku, kde jsou kačeny.... A naši miláčci jsou jako, kdyby spatřili nějaké exotické zvíře u vytržení. Zjišťuji, že se blížíme ke konci naší exkurze, že jsme vlastně nic kromě dvou trdelníků nekoupili a vracíme se promrzlí směrem k autu. Samozřejmě se zastavíme na slíbené šantovce, podíváme se na vysněné dinosaury... na některé se bohužel pro nás, dá i nasednout, ale musí se zdolat, dle našeho odhadu minimálně půlhodinová fronta... Manžel v ní chvilku stojí, já utíkám koupit na cestu aspoň nějaké pečivo. A když se k nim vrátím, zjišťuji, že se fronta posunula opravdu jen minimálně. Tak bereme dva řvoucí tyranosaury a pelášíme k autu, po cestě hltáme pečivo. A další krásný výlet máme za sebou... Děti jsou spokojené, rodiče také, že to přežili a jejich miláčci jsou spokojení.... A příště hurááá na nové dobrodružství.